Život přináší radost i bolest. Každý z nás jednou dojde na konec své pozemské cesty. Smrt je však ve společnosti největším tabu. Ta, o které se raději nemluví, ta, jejíž jméno se nahlas nevyslovuje.

Přestože je smrt nevyhnutelnou součástí našeho života, většina z nás se jí obává. Bojíme se bolesti, odloučení, ztráty, neznáma       i toho, co přijde potom.

Existuje však i jiný pohled. Pohled, který nezapírá bolest, ale říká, že život člověka nekončí posledním výdechem. Že naše tělo je jen dočasným domovem a že to nejcennější v nás - naše vědomí, duše nebo podstata bytí - pokračuje dál. Pokud je tomu tak, pak smrt není koncem. Je proměnou. Je přechodem z jedné podoby života do jiné. Je podobná západu slunce - na jednom místě se den uzavírá, zatímco jinde právě začíná nové ráno.

Nepřicházím vám říkat, čemu máte věřit. Přeji si zde vytvořit bezpečný prostor, kde bude místo pro sdílení, podporu, informace, otázky, ale i slzy, vzpomínky a především pro NADĚJI.

Pokud jste přišli o někoho, koho milujete, nebo prožíváte období ztráty, chci vám říct: NEJSTE SAMI.

Pro vás vznikla PRŮVODKYNĚ NADĚJE.

Můj příběh, o který jsem se s vámi rozhodla podělit, je příběhem nalezení mé cesty smíření se Smrtí. Píšu ho pro vás, milí lidé. Píšu ho s otevřeným srdcem, s vědomím, že odkrývám veřejně svá tajemství, své nitro. Já, žena středního věku, dcera, sestra, matka, partnerka, kamarádka, známá... introvertka se sklony k uzavírání do sebe, logicky uvažující, přemýšlivá, milující ticho a chvíle o samotě, prožívající podobné osudy jako vy - jedna z vás.

Tímto aktem podléhám dlouhodobému nutkání předat vám svou zkušenost jako inspiraci ke zmírnění či dokonce ukončení vašeho utrpení ze ztráty milovaného člověka. Cítím touhu pomáhat ke snížení utrpení na tomto světě všeobecně.

Nemohu vám bohužel slíbit, že vás již odchod blízkých nebude bolet. Bolest k životu neodmyslitelně patří. Je naším učitelem, ukazatelem, ochráncem, odezvou našich traumatizovaných buněk. Je tedy pro náš život nezbytná. Rovněž smutek. Je přirozeným projevem našeho těla. Zkusme se mu nebránit. Jeho prožití má pro nás ozdravný, očistný, terapeuticky hodnotný přínos.

Utrpení ale ne. Je to patologický stav devastující naše tělesné schránky zevnitř i zvenčí.

Jsme svobodné bytosti vybavené svobodnou vůlí. Je na vás, zda si zvolíme cestu utrpení nebo smíření. Nic se však nestane samo. Bude zapotřebí se v prvé řadě vědomě rozhodnout, jakou cestou chci jít. A to je, milí čtenáři, pouze na vás…

 

Komunikace je základem našeho života. Jak moc je pro náš život určující, co všechno mnohdy nevědomě vysíláme do „éteru“, si často ani nepřipouštíme. S druhými hovoříme samozřejmě pomocí slov, ale i neverbálně, např. pomocí pocitů, mimiky, gesty, na dálku (telepaticky), našimi myšlenkami, úrovní elektromagnetického napětí v našich buňkách nebo třeba svými smysly – vůní našeho těla, dotykem, pohledem očí…

Se svým okolím komunikujeme neustále. Jsou však témata, o kterých se nikomu mluvit nechce. Raději předstíráme, že se nás netýkají, máme z nich obavy, prožíváme je v tichosti, v ústraní, často zavření a ztracení sami v sobě. Přesto neodmyslitelně patří k našemu životu.

Takovým tabu je SMRT.

Slovo, z něhož každému naskakuje husí kůže. Slovo tak strašné a nepřirozené, ostré, odpudivé, bez samohlásek obtížně vyslovitelné. Slovo vzbuzující neblahé pocity od zděšení, strachu, bolesti, přes utrpení, zármutek, soužení, ztrátu, osamělost, až po uvědomění si definitivnosti konce nějaké existence.

Strach z konce života byl odnepaměti využíván různými způsoby k ovládání a manipulaci s lidmi. Člověk, který se bojí, se snadno ovládá. Příslib posmrtného života na místě krásnějším, než si smrtelník dokáže představit, přímluva na patřičných místech, aby hříšník neskončil na mučidlech v pekle, ukládání zemřelých s různými artefakty zajišťujícími hladký průběh přechodu do říše mrtvých apod.

Naše oficiální věda i mytologie je protkaná hrůzostrašnými příběhy vykreslujícími Smrt v jediné barvě – černé. Strach ze smrti je zkrátka přirozenou součástí naší genetické výbavy.

Každý z nás je jedinečnou bytostí s jedinečným potenciálem a jedinečným příběhem. Každý z nás prožívá téma Smrti svým unikátním způsobem odrážejícím tuto celou jedinečnost - jeho mentální nastavení, věk, vlastnosti, prostředí, ve kterém se právě nachází i třeba momentální duševní rozpoložení.

Způsob prožívání rovněž ovlivňují a předurčují naše předchozí zkušenosti. Tělo si naše reakce zapisuje do podvědomí, kde pak tyto vzorce slouží jako formy pro naše příští jednání či rozhodování. Mnohdy jsou nám ku prospěchu. Jejich hlavní smyslem je ochrana našeho fyzického těla. Od narození se učíme, že když sáhneme na horká kamna, spálíme se a podobně.

Za určitých okolností nám však tyto vzorce značně komplikují život. Například když prožijeme zklamání v lásce. Jsme nešťastní, frustrovaní, opuštění. Už to znovu nechceme zažít. Tak se uzavřeme. Jsme nedůvěřiví, podezíraví, vystrašení, předem víme, jak dopadne další pokus o vztah, pokud jsme vůbec schopni ho navázat. Tvoříme si podle nich svou realitu. Ne jinak je to při setkání se Smrtí. Náš první kontakt s ní často předurčuje naše další chování.

 

Smrt můj život provázela v různých formách. V útlém dětství se mě před ní rodiče snažili chránit. Nekomunikovali se mnou slovně - nevysvětlovali mi, co znamená, když někdo zemře, nesdíleli se mnou svá trápení, tajili přede mnou svůj zármutek, nebrali mě na pohřby. Cítili a tudíž i energeticky vyzařovali však něco jiného, což mi způsobilo velké zmatení ohledně mých vjemů ze Smrti.

Neviním je z toho, neuměli to jinak, protože ani je to nikdo nenaučil. Snažili se dělat to nejlepší, co, dle jejich přesvědčení, mohli. Zaseli do mě však semínka strachu a nejistoty ve vlastní pocity:

Někdo tu byl a teď už není.

Kde je prababička Hedvika, která mě houpala na kolenou?

Musím tam taky odejít? Já se bojím.

A proč mi neřekli, že umřela? Aha, nejsem důležitá, když mě z toho vynechávají.

A proč se nesmějí, když udělám něco legračního? Proč musím jít do svého pokoje a být hodná? Aha, já jsem zlobivá a překážím. Už nebudu. Nechci, aby byli smutní a rozzlobení…

Zlom nastal v období puberty. Sestřenici smetlo auto, byla v nemocnici s velmi malou šancí na přežití. Naši mi jen stručně sdělili: „Klárku srazilo auto. Je to s ní velmi špatné.“ Významu jejich sdělení jsem plně neporozuměla. Nedocházelo mi, že by mohla zemřít. Vždyť jsem s ní před několika dny byla u babičky. To bude v pořádku...

Druhý den zemřela. Všichni byli zhroucení. Já jsem neměla žádnou takovou předchozí zkušenost. Co mám dělat? Cítila jsem, že je vhodné, abych se chovala stejně jako oni. Snažila jsem se, jak jsem dokázala. Její pohřeb mě velmi poznamenal. Tolik bolesti mé nitro nikdy nežilo.

Od té doby jsem Smrt nemohla dostat z hlavy. Strach o mé blízké se stal mým obrovským strašákem. Nechtěla jsem se smířit s tím, že je skutečně koncem existence. Někde hluboko pod strachem a chabými poznatky, co jsem o smrti měla, se však skrývalo smítko naděje. Snad existuje i jiná možnost...

Mou psychikou postupně otřásala řada dalších úmrtí blízkých lidí a formovala můj vztah ke Smrti – na zápal plic po hospitalizaci se zanícenou třískou v palci zemřel můj nejhodnější dědeček, při havárii na motorce tatínkův nejlepší kamarád, na komplikace při cukrovce po amputaci nohou milovaná babička, na zástavu srdce druhý báječný dědeček, bratranec mého partnera se oběsil, jeho maminka zemřela nedlouho poté na rakovinu, dědečkův bratr na rakovinu...a další vzdálenější příbuzní, spolužáci, známí, známí známých, i zbožňovaní domácí mazlíčci…

Zkušenost z prvního kontaktu se Smrtí vepsala do mého podvědomí hlubokou stopu, nebyla jsem schopná prožívat ty odchody jinak. Vlastně jsem se o to ani nepokoušela. Šok způsobil zármutek, ze zármutku se stalo utrpení. Prožívala jsem ho skrytě, snažila jsem se být oporou pro ostatní zarmoucené, abych nepřisypávala sůl do ran. Uvnitř jsem byla však bezradná, nešťastná, vystrašená, ztracená, osamělá. K utrpení se přidala sebelítost, nejhorší bolest, jakou si člověk může způsobit.

V blízkosti Smrti jsem se ocitla i osobně. Tehdy jsem objevila i to své ukryté smítko naděje.

Po prodělané otravě hřibem satanem moje tělo chvílemi upadalo do bezvědomí. Na jednotce intenzivní péče mi vypláchli žaludek, zavedli do břicha sondu, kterou tak dávkovali léky a uspali mě. Přesto mám vzpomínky na celý průběh zákroku i následující noci. Některé obrazy jsem viděla mýma očima z lůžka, některé asi metr nad ním, jako by mě někdo zvedl do výšky a já děj jen nezúčastněně sledovala.

To mě přimělo k úvahám o tom, co jsem to vlastně prožila. Byla to jen moje fantazie? Nebo se moje vědomí dostalo vážně mimo tělo? Nebo mám víc vědomí?

Vybavily se mi další podobné vzpomínky, kdy jsem prožila něco obdobného, ale zavřela je do pomyslného šuplíku s nápisem – nelogické, nevysvětlitelné, fakt divné. Většinou šlo o nějakou značně vypjatou, energeticky vyčerpávající situaci nebo stav ohrožující život. Přestože moje logická mysl razantně popírala tuto možnost, moje vědomí při nich pravděpodobně opustilo moje tělo.

Četla jsem příběhy lidí, kteří podobné stavy popisovali. Teď nemám na mysli zážitky těch, kteří prožili klinickou smrt. Ti většinou vidí světlo a cítí touhu do něj odejít. Zde ke konfrontaci se Smrtí nedocházelo. Šlo o vymístění. Někteří lidé vymístění praktikují vědomě, u mě se jednalo o spontánní odloučení. Můj závěr tedy zněl: jestliže moje vědomí dokáže existovat bez těla, pak tedy Smrt nemusí být definitivní!

Následující roky jsem se věnovala duchovnímu rozvoji pomocí různých kurzů, studovala vědecké poznatky v této oblasti, zejména v noetice, uchvátily mě hypotézy C. G. Junga, knihy nabízející zajímavé ezoterické náhledy, zodpovídající nebo přinejmenším zamýšlející se nad filozofickými otázkami Života a Smrti. Nápomocná mi byla astrologie, numerologie i každodenní práce s lidmi. Tyto informace však nemohly předčít osobní zkušenost.

Přišla další lekce.

Rostl ve mně nový život. Poprvé. S partnerem jsme měli velkou radost. Tajili jsme tuto skutečnost, abychom mohli všechny obdarovat radostnou novinou o blížících se Vánocích.

Na další z pravidelných gynekologických prohlídek však přišel šok. Ultrazvuk odhalil nulovou srdeční akci plodu. Lékař mi oznámil, že dítě, které chovám pod srdcem, nežije.

Do těhotenského průkazu zapsal jen krátkou zprávu: Missed abortion.

Pocity vyvolané takovým ortelem nelze popsat. Jen ta žena, která je prožila, jim rozumí. Byl čtvrtek. Nejbližší možný termín na kyretáž byl v pondělí. Měla jsem tedy více než tři dny prožitků s neživým zárodkem ve svém břiše.

Ke všemu jsme s partnerem připravovali raut na sobotní oslavu kulatých narozenin tety. Nechtěla jsem akci rušit, což zpětně vyhodnocuji jako nešťastný krok. Vzhledem k tomu, že nikdo, kromě mé sestry, netušil, čím procházíme, neměla jsem dostatečnou možnost tuto smutnou zkušenost prožít zdravě - plakat, truchlit, rozloučit se v lásce s nenarozeným miminkem, posunout se ke smíření.

Kyretáž nebo potrat, jak to nazývali v nemocnici, celou záležitost povýšil na ukázkové trauma. Prázdnota, výčitky, pocity viny, sebelítost, osamělost, zamořily buňky mého těla na dlouhý čas.

Až dva roky poté jsem byla schopná znovu otěhotnět. Přes lehčí komplikace, porod císařským řezem a černé poporodní prognózy týkající se možnosti vrozené vady ledvin právě narozené dcery, vše dopadlo báječně. Máme nádhernou, zdravou a šikovnou holčičku.

Tři roky nato zemřel při autonehodě náš velice blízký strýc. Naši rodinu tato tragické zpráva zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nečekaná tragédie obrátila naše životy vzhůru nohama. Další soužení, nepochopení, srdeční ztráta.

Ač jsem dlouho odolávala, nečekaně silné deprese mě přiměly k vyhledání pomoci. Samostudium mi již nedostačovalo. Potřebovala jsem průvodce.

Seznámila jsem se se zajímavým člověkem nabízejícím kurzy sebepoznání. Texty na jeho webových stranách se mnou rezonovaly, jeho učení mi přinášelo útěchu, také odpovědi na mé otázky a naději. A co bylo ze všeho nejdůležitější - sebepoznání. Přestože nebyl vystudovaným terapeutem, měl zkušenosti. Jeho kompetence vyplývala z osobních prožitků, z jeho vlastní cesty hledání Pravdy.

Nikdy nezapomenu na první lekci, kdy mě pod laskavým vedením při řízené vizualizaci představil mé já (vnitřní dítě, ego, vědomí těla, malé já...jak chcete). Zároveň také moje JÁ ( mého ducha, vyšší já apod.).

Pro lepší představu - jistě si každý z vás vybaví situaci, kdy vede vnitřní monolog sám se sebou třeba ve chvíli, kdy se o něčem rozhoduje. Jeden hlas říká - ano, jdu do toho, to zvládnu, vždyť na to mám. Druhý hlas mu oponuje – no ale co když to nevyjde? Co když přijdu o peníze? A ještě se ztrapním...

Tihle dva v nás se málokdy shodnou. Alespoň ze začátku, než vědomou prací zkultivujeme jejich vztah do rovnocenného partnerství. Tehdy jsem poprvé objala sama sebe. Bylo to velmi dojemné, uklidňující.

Uvědomila jsem si, že odteď už nikdy nemusím pocítit osamělost. Tak o tomhle hovoří všechna ta ezoterická i psychologická doporučení, když nabádají – mějte rádi sami sebe! Objednala jsem se na další lekci.

Než však stihla proběhnout, onemocněl můj tatínek. Přicházely nejhorší dny mého života ...

 

 

„Odvezeš mě tam?“ Zazněla mým směrem věta, kterou jsem nečekala.

Můj otec se chystal do nemocnice na čištění žlučníku poté, co mu jeho zažívání vyhlásilo stávku. S maminkou připisovali jeho špatný zdravotní stav nadměrné konzumaci zabíjačkových dobrot, které mu za jeho asistence vlastnoručně s láskou připravila.

„Jistě. Ale myslela jsem, že si tam auto necháš, abys s ním pak mohl přijet zpátky.“ Odpověděla jsem v domnění, že čištění žlučníku je lehký zákrok a brzy po něm bude z nemocnice propuštěn.

Vycházela jsem ze slov jeho ošetřující lékařky – „nebojte, pane Kozáku, je to banální zákrok, to by zvládli i na vrátnici…“

On se na mě ale upřeně díval a v jeho zelenohnědých očích s nažloutlým bělmem jsem zahlédla něco, co jsem tam nikdy předtím neviděla. V tu chvíli jsem to však nedokázala pojmenovat. Věděla jsem jen, že mu už několik dní není dobře. Potřeboval pomoci.

Svou prosbu dál nerozváděl, jen dodal: „Já už se zpátky nevrátím“.

Jeho slova mnou prošla bez povšimnutí. Netuším proč. Možná jsem je slyšet nechtěla. Možná pro mě byla tak nepřijatelná, že je můj mozek prostě odmítl vpustit do vědomí. Jen si je zapsal někam na pozadí pro pozdější retrospekci.

Konejšivě jsem se na něj usmála. „Tak pojď, pojedeme. Ať se ti uleví. A neboj, sice je pátek 13., ale my přece nebudeme pověrčiví...“

Celý můj život se tatínek potýkal s řadou vážných nemocí. Díky tomu s námi netrávil mnoho času. Nejezdil s námi na výlety, nebyl s námi o dovolených, nemohl si s námi hrát. Pokud mu to zdravotní stav trochu dovoloval, pracoval, aby si připadal ještě jako muž.

Maminka tak na svá bedra naložila vše, co mohla. Sama pečovala o mě a starší sestru, i o své rodiče, kteří s námi bydleli. Jak přitom všem zvládala dvanácti hodinové služby v třísměnném provozu v nemocnici na dětském oddělení, je mi dnes záhadou.

Po noční směně vařila, abychom měli teplé jídlo, prala hory našeho špinavého prádla, uklízela, podepisovala úkoly, připravovala svačiny, řešila naše každodenní sourozenecké hádky o hlouposti, taktéž každodenní hádky svých rodičů, plnila přání a požadavky celé rodiny, bděla u našich lůžek v době častých dětských nemocí, snažila se být naší zpovědní vrbou, skálou, o kterou se mohli všichni opřít... a vyšetřené chvíle, které měly sloužit k jejímu odpočinku, trávila u tátova lůžka v nemocnici či doma.

Přesto a nebo možná právě proto, že výchova i péče byly její doménou, tatínek byl pro mě Bůh. Spravedlivý, dobrosrdečný, zásadový, sečtělý, vtipný. Milovala jsem ho. Vzhlížela jsem k němu, vážila si každé chvíle s ním.

Maminka často vzpomínala na dobu mých 3-4 let, kdy jsem ho vítala se slovy: „tatínečku můj milovaný.“

Vybavuji si nádhernou dětskou vzpomínku s ním. Sedíme spolu na zemi na chodbě a taťka vymyslí hru – budu říkat slova pozadu a ty zkusíš zjistit, co je to za slovo. Bavilo mě to, dával mi snadné výrazy. Pak řekl: kedaz. Když jsem zjistila, že je to zadek, začala jsem se chechtat na celé kolo. On mě zvedl do výšky, řehtali jsme se spolu jako koně. Pak si mě přitáhl do náruče, aby mě uklidnil. Byla jsem nejšťastnější holkou na světě.

Druhý den mu doma praskly vředy na dvanáctníku a já ho několik týdnů neviděla. V nemocnici mu nedávali moc nadějí na přežití. Moje dětská mysl to tehdy vyhodnotila tak, že ten náš smích a zvedání mě do výšky byly příčinou jeho život ohrožujícího stavu.

Nevzpomínám si, jestli jsem se ještě někdy od té chvíle spontánně rozesmála.

Vředy zvládnul. Další vážné nemoci, jako nádor v plicích, a jiné zdravotní obtíže také. Vždy jsem o něj měla strach, ale nepochybovala jsem, že se ze všeho dokáže vykřesat. Teď, v případě zaneseného žlučníku, rovněž.

První tři dny se v nemocnici zaměřili na úlevu od nepříjemných průvodních jevů, přísnou dietu a přípravě na zákrok. Čtvrtý den provedli čištění žlučníku. Operace proběhla bez komplikací. Tatínkovi se trochu ulevilo. Při každodenních návštěvách jsme ho ujišťovali, že teď už mu bude jenom lépe a brzy půjde domů.

Další den se ale jeho stav začal zhoršovat. Maminka vyjadřovala své obavy poznamenaná zkušenostmi z práce. Zoubek pochybnosti mě též hlodal, přesto jsem zůstávala optimistická. Bohužel jen do mé příští návštěvy.

Nepoznávala jsem ho. Jeho výraz se dá popsat jedním slovem – rezignace. Co mě vykolejilo nejvíc, byl pohled do jeho očí. Změnily barvu. Tohle nebyly jeho oči. Byly to oči babičky, jeho mámy, která odešla před půl rokem. Nemohla jsem ten pohled dostat z hlavy.

Další den nám oznámili, že se tatínkovi hůř dýchalo, tak ho raději převezli na JIP. Přece jen má díky prodělané operaci nádoru o dost menší kapacitu plic. Ale že si nemáme dělat obavy, jen tam bude mít víc péče a brzy bude v pořádku.

Na JIP jsem za ním nešla. Sestra i maminka ano.

Následující den přinesla maminka znepokojující zprávu: „Holky, s tátou je to vážné. Má zápal plic.“ Snažily jsme se nepropadat panice. Utěšovaly ji, že to zvládne. Vždycky to přece zvládnul.

V neděli za ním zašla maminka sama. Vrátila se velmi rozrušená. Antibiotika nezabírala.

V pondělí, desátý den po nástupu otce do nemocnice, jsem se chystala obsloužit další klientku našeho kadeřnického salonu, který se sestrou provozujeme ve spodním patře domu rodičů. Při povídání s ní pociťuji velmi zlou předtuchu, pak zaslechnu znepokojivé zvuky. Slyším, jak maminka schází ze schodů dolů, otevírá dveře a něco říká sestře stojící v chodbě. Ona pláče?

Snažím se věnovat klientce, abychom se domluvily na požadovaném účesu, ale těžko se soustředím, abych ji vůbec vnímala. V žaludku cítím svíravý pocit strachu. Otočím se směrem k chodbě. Vchází maminka, je celá roztřesená. Vyjdu jí vstříc.

„Mami?“ Obejmu ji, vyčkám, aby mohla popadnout dech a povědět mi, co se přihodilo.

„Ivuško, volali z nemocnice. Táta umírá. Máme se přijet rozloučit.“ Na to se rozplakala.

Nejdřív jsem vůbec nepochopila význam slov, která mi právě řekla. „Ne, to bude určitě dobré, mami! Počkej, oni ti volali, že se jeho stav zhoršil?“

Přes vzlyky mi vysvětluje: „Ne zhoršil, on umírá! Selhává mu jeden orgán za druhým. Je napojený na přístroje. Tohle už nezvládne. Máme se přijít rozloučit. Hned...“

Tahle slova už na mě dopadla celou svou snad tunovou vahou. Moje tělo padalo do šoku. Čas se pro mě zastavil. Nic dalšího neslyším, protože mi hlasitě hučí v uších. Jsem paralyzovaná. Cítím prudkou bolest v břiše, chce se mi zvracet, brní mi rty. Nervová spojení v mém těle nefungují, jako by odmítala předat tuto informaci dál.

Pak se stalo něco pozoruhodného. Moje vyšší JÁ nade mnou převzalo moc. Z pozice klidu se vydalo vstříc mému já. Jsem v celém procesu chvíli jen nezúčastněným pozorovatelem.

Slyším uvnitř svého těla hlas. „Neboj se, jsem s tebou, neopustím tě.“ Vnitřním zrakem vidím, jak JÁ našlo zhroucené já a utěšuje ho. Obejmu znovu maminku, snažím se ji utišit. Přes brnící rty chvějícím se hlasem jí povím: „Zajdi si pro věci. Pojedeme za ním.“

Pak se vrátím ke klientce, které bylo jistě velmi nepříjemné, že je svědkem takové události a požádám ji, zda bych ji mohla přeobjednat. Souhlasí a rychle odchází.

Sestru nacházím v chodbě zhroucenou, plačící v náručí svého manžela. Nic nechápu.

Krátkou cestu do nemocnice řídí její muž. Snažím se myslet, ale nejde mi to. Rozloučit? Jak rozloučit?

Ve vstupní hale se setkáváme s tatínkovým bratrem a jeho ženou, kteří už byli na odchodu. Něco jsme si řekli, ale nevzpomínám si co. Všichni plakali.

Pak vyjíždíme výtahem do oddělení JIP. Tam na nás čeká lékařka, která mamince volala. Znají se od vidění, jejich pracoviště sídlí ve stejném pavilonu. Krátce nám poví o tatínkově vážném stavu. Také přizná, že neví, proč došlo k tak prudkému zhoršení s očima upřenýma do jeho zdravotní dokumentace. „Je mi to líto, nemůžeme nic dělat…jestli do půlnoci nezačne sám dýchat, odpojíme ho od přístrojů.“

Nejsem ochotná jí to věřit. Moje naděje, ani můj táta, rozhodně neumírá.

Poté nás nasměruje chodbou k pokoji, kde leží. Moje nohy jakoby nesly těžké závaží, ale jdu. Zastavím se až u prosklené stěny a dveří do jeho pokoje.

Dívám se na něj. Je to vůbec on? Nepoznávám ho. Leží klidně, oči zavřené, šedožlutou tvář má bez výrazu. Je zaintubovaný, obnažený hrudník s několika přísavkami se mu s každým vpuštěním vzduchu nadzvedne a poté propadne. Ruce s napíchnutými kanylami leží volně podél těla. Přístroje v místnosti vydávají různé zvuky.

Nevím, co dělat. Nikdo z nás neví.

Pak mě opět osloví hlas mého JÁ: „Jdeme za ním.“ Sleduji sama sebe, jak vcházím do místnosti, přicházím k jeho lůžku. Periferně vnímám maminku a sestru, které mě následují. Maminka se postaví dál od nás ke stěně, evidentně je v šoku, sestra z druhé strany postele. Nemám však kapacitu, abych se pokusila je podpořit.

Jemně vezmu tatínka za ruku, skloním se k němu, položím si čelo na jeho tvář. Poslouchám jeho dech. Uvědomuji si, že ten dech vlastně není jeho. Tlačený a vytlačovaný vzduch spolu s klapkami vydávají v jeho těle nepřirozený, technický zvuk. Nesmírně lituji, že musí tohle zažívat. Modlím se, ať necítí bolest nebo netrpí jinak.

Slyším, jak mu můj hlas tiše šeptá: „Ničeho se neboj, jsem u tebe...všechno je v pořádku…“

Po chvíli mu dál zvolna, jako by pečlivě hledal správná slova, povídá: „Tatínku, strašně mě bolí, že odcházíš. Byla bych šťastná, kdyby ses rozhodl zůstat..

...ale jestli je to tvoje přání, jestli už tu nechceš být, respektuji to...

Děkuji ti za každou chvíli s tebou. Za všechno, co jsi mě naučil, co jsi mi předal. Za tvou lásku a péči a hlavně za život, který jsi mi dal. Jsi nejúžasnějším tátou, jakého jsem si mohla přát. Jsi tím nejlepším mužem v mém životě. Miluji tě. Vždycky jsem tě milovala a navždy taky budu. Ať už se rozhodneš jakkoliv, přeji ti, ať jsi moc šťastný…“

Ještě chvíli setrvám v jeho blízkosti. Přemítám, jestli mě vůbec vnímá, zda cítí, jak se ho dotýkám, zda slyší, co mu říkám... Jeho tělo mi připadá prázdné. Ale jeho duše tu stále je. Nějak to vím. Vznáší se zřejmě někde ve výšce nad ním.

Probírám se do reality. Zmocňuje se mě panika. Nemůžu dýchat, točí se mi hlava, asi budu zvracet. Potřebuji ven. Hned. Pustím jeho ruku, už si neuvědomuji, že ji držím možná naposled. Sestra k němu jde místo mě. Malátně vyjdu do chodby a pak do další. Tam se posadím, přikryju si oči dlaněmi a snažím se zmírnit svou hyperventilaci, abych nezkolabovala.

Co probíhalo minuty a hodiny poté si nepamatuji. Vzpomínám si jen na těžké okamžiky, kdy uléhám se silnou nevolností do postele, s očima upřenýma do stropu a s vědomím, že je v těchto chvílích rozhodováno o tom, zda ještě někdy uvidím svého milovaného tátu živého a zdravého. Dala bych za to všechno na světě…

 

Při první lekci kurzu seberozvoje mě lektor zasvětil také do možnosti a způsobu posílání energie tomu, kdo ji v tu chvíli potřebuje. Napadlo mě, že tatínkovi pošlu moji energii, aby mu dodala sílu v boji se Smrtí. Šlo o hodně. Kdy jindy, než teď, tohle použít.

Vytvořila jsem opravdu velkou energetickou kouli. Poslala mu ji a sledovala její cestu. Doputovala k jeho lůžku. Chvíli se nic nedělo. Pak pootevřel oči a díval se na ni. Těžce dýchal. Byl slabý. S obtížemi zvedl ruku, ponořil ji do energie. Povzbudilo ho to. Přitáhl si ji k sobě a celý se do ní vnořil.

Měla jsem z toho neskutečnou radost. „Úžasné! Funguje to! Bože, děkuji!“ I mě se udělalo trochu lépe. Obavy nezmizely, jen se posílila naděje.

 

Krátce po půlnoci mi přišla zpráva od maminky: „Tátu odpojili od přístrojů. Před chvílí zemřel…“

Celý můj svět se zastavil a zhroutil.

Nebyla jsem ochotná tuhle informaci přijmout. „Ne! Nevěřím tomu! To nemůže být pravda!“ V naprosté hrůze jsem ležela několik hodin, zarostlá do matrace, neschopná pohybu ani myšlení.

Druhý den nám zavolali z nemocnice, abychom si přišli vyzvednout tatínkovi osobní věci. Jako bychom kráčeli na popravu. Stejná cesta co včera, stejná chodba, stejný nemocniční zápach, stejná nevolnost a bolest. Jen naděje chyběla, zemřela s ním. Vystřídala ji bezmoc s milionem otázek, které nikdo nedokázal zodpovědět. Například na co zemřel.

Nutně jsme potřebovali najít viníka toho všeho. Podivné bylo, že se diagnózy a verze ošetřujících lékařů značně rozcházely. Jeden byl přesvědčený, že měl tatínek rakovinu plic v pokročilém stádiu. Výsledky krevních testů ani snímky to však nedokazovaly.

Další měl za to, že zemřel na zápal plic.

Lékařka, která maminku lépe znala, jí mezi čtyřma očima přiznala, že vlastně nevědí, proč se jeho stav tak dramaticky vyvíjel.

Jiný odborník naznačil, že došlo patrně k chybě při čištění žlučníku nebo zanedbání následné péče.

Ve zdravotní dokumentaci do kolonky určené pro diagnózu smrti napsali – úmrtí.

Stěží jsem potlačovala vlnu zděšení a hněvu, která se ve mně vzedmula a s každým okamžikem narůstala. Připouštějí, že to někdo podělal? Já to tak nenechám! Zjistím, kdo to zavinil! Tohle jim přece nemůže projít! Jestliže někdo pochybil a způsobil jeho smrt, musí za to nést zodpovědnost!

Mé horečné úvahy přerušil příchod sestry, kterou jsme měli následovat z důvodu předání tatínkových osobních věcí. Vedla nás chodbou kolem prosklených místností JIP.

Jeho lůžko bylo prázdné... Strašný pohled. Vybavím si, jak tu včera ležel. Vážně nás na to převzetí věcí museli brát sem? A kam ho odvezli? Jsou si jistí, že nebyl jen v bezvědomí? Co když potom začal spontánně dýchat a teď je zavřený někde v šíleném chladu? Chovali se k němu s úctou? A…

Sestra nám podala ke kontrole jeho tašku. Vůbec jsem netušila, co v ní měl nebo neměl a bylo mi to úplně jedno. Podepsali jsme jí bez kontroly předávací dokument, abychom mohli co nejdříve odejít. Vzala jsem tašku za poutka, ještě jsem z nich cítila tátovu energii. V hlavě mi běžela vzpomínka, jak s ní před deseti dny odcházel z domu. A teď tu není. Už nikdy nebude. Zbyla jen ta taška. Pálila mě v ruce. Nenáviděla jsem ji a milovala zároveň. Co s ní? Navždycky ji budu mít spojenou s touto chvílí. Už ji nikdy nechci vidět. Hned ji venku hodím do popelnice. Ale přece jsou v ní jeho věci, nemůžeme ji jen tak vyhodit…

Z nemocnice jsme jeli do pohřebního ústavu. V tak stresové situaci jsme se ocitli poprvé, nevěděli jsme, co dělat a v tom šoku jsme nebyli schopní přemýšlet. Stručně nám bylo sděleno, že je naší povinností zajistit pohřeb s uložením ostatků zemřelého do země nebo zpopelněním do 4 dnů. Navíc v nemocničním krematoriu mají dost plno a potřebují ho urychleně převézt. Nebyl tedy čas na nějaké otálení, natož třeba na vyhledání informací, či odborné pomoci pro pozůstalé. Nebo provedení pitvy pro určení diagnózy smrti…

Pracovnice pohřebního ústavu měla jemné a profesionální vystupování. Bydleli jsme na maloměstě, našeho tatínka znala. Jeho odchod ji šokoval, protože ho před pár dny ještě potkala a vypadal v pořádku. Vždyť mu bylo teprve 59 let.

Absolvovali jsme s ní naprosto vyčerpávající sezení, kde nám byly předkládány různé katalogy a šanony pro výběr rakve, květinové výzdoby, stuh s nápisy, skladeb pro smuteční obřad, dekorací, až po sestavení a vzhled smutečního oznámení. Prožívali jsme u toho nervy drásající muka. Při čtení dojemných veršů určených pro parte a výběru hudby jsme vyplakali snad moře.

Mnohdy jsme opravdu nevěděli, co vybrat, ale vše bylo třeba rozhodnout a objednat hned. Jen u sepisování smutečního proslovu jsem sebrala sílu k protestu. Vzpomněla jsem si, jak chladně a neosobně působil proslov na dědečkově pohřbu. To by si tatínek nezasloužil. Rozhodla jsem se, že mu ho napíšu sama. Srdcem. Kdo jiný by měl takovou věc sepsat, než rodina?

Pak nám byla vystavena faktura s vyčíslením služeb spojených s převozem těla, s pohřbem, s kremací. Při odchodu nás požádali, abychom přinesli tatínkovi vhodný oděv a obuv do rakve.

Jeli jsme tedy se sestrou do rodného domu, tam s velkou bolestí srdce vstoupili do jeho pokoje a procházeli jeho oblečení, které stále vonělo po něm. Vybrali jsme mu tmavý oblek s bílou košilí. Nedávno v něm vedl sestru k oltáři…

Dny do pohřbu jsem prožívali těžce, ponořeni až po krk ve svém zármutku, oděni dle nepsaného dress code do černého. Psal se listopad, více ponuré a smutné už to nemohlo být…

Mamince odstavili společný účet kvůli dědickému řízení. Rovněž musela co nejdříve zajistit odhad nemovitosti. Bylo třeba zařídit různé záležitosti – ukončit pojistné smlouvy, odhlásit auto, zaslat úmrtní list na různá místa.

Sepisuji smuteční řeč. Těžko hledám vhodná slova, která by dokázala vystihnout jedinečnost jeho osobnosti, čistotu jeho úžasné bytosti. Vylévám na papír své srdce jako by krvácelo. Poprvé si začínám uvědomovat definitivnost smrti, teprve teď pociťuji svou ztrátu. Od mého narození tu vždy byl. Ano, kolikrát nemocný, občas rozzlobený, opilý nebo mlčenlivý, ale byl tu. Moje skála, moje bezpečí, moje zázemí, moje podpora, moje jistota, moje... Neměla jsem daleko ke zhroucení. Psaní muselo počkat do dalšího dne.

Poháněna odhodláním zjistit pravdu, pustila jsem se do procházení tatínkovy zdravotní dokumentace, kterou měl doma. To jediné mě živilo energií. Nemohla jsem jíst, ani spát. Zjistila jsem, že dva měsíce zpátky podstoupil vyšetření na plicním oddělení, kam docházel na pravidelné kontroly po prodělané operaci plic. V přiloženém rentgenovém snímku ani lékařské zprávě nebyla o zhoubném útvaru žádná zmínka. Rakovinu tedy neměl.

Musíme vyžadovat pitvu. Opatrně jsem tento záměr sdělila sestře. Souhlasila. Potřebovala znát pravdu stejně jako já.

Ale maminka celou záležitost s pitvou smetla ze stolu. Pracovala v té nemocnici bezmála 40 let, většinu personálu znala osobně. Pokud bychom označili toho, kdo pochybil, jeho nařčení by mamince způsobilo profesní i osobní nepříjemnosti. Pak se zalykáním pronesla věty, které jsme nemohli rozporovat: „Nenechám do jeho těla řezat. Za života si toho užil dost. K čemu by to bylo? Je pryč. Pitva nám ho nevrátí…“

Den pohřbu nadešel. V době, kdy se člověk pozvolna začíná vzpamatovávat ze šoku, přijde taková událost. Je mi vážně zle, vůbec nevím, jak to ustojím. Sestra mi dá půlku lexaurinu na zklidnění nervů. Ani po hodině nepociťuji žádnou změnu. Ale je třeba podpořit hlavně maminku a sestru. Musím se vzchopit. Avšak nořit se do svého nitra za svým JÁ a já, abych načerpala energii a dala si od celé situace odstup, nezvládám tak často, jak bych potřebovala.

Setkání s příchozími na pohřeb nás stálo spoustu sil. Smutek, slzy, kondolence. Nejradši bych utekla daleko odsud. Nepochopení tatínkova náhlého skonu čpělo ze všech přítomných. Proboha, ať už to máme za sebou.

Uvaděčka vyzvala rodinu a nejbližší k přesunu do smuteční síně, seřadila nás jako na svatbu. Sedáme si do první řady. Maminka uprostřed, my se sestrou každá z jedné strany k ní, pak naši manželé atd.

Dívám se na rakev vystavenou kousek před námi a jeho jméno zářící v rámečku. Nemůžu uvěřit tomu, co prožívám. V duchu už posté prosím Boha, ať se z tohohle strašného snu konečně probudím. Pak poběžím obejmout svého milovaného tátu, povím mu o své noční můře, on mě utiší a vše bude zase jako dřív…

Hudba začala hrát první z připravených pěti písní. Otcova srdeční záležitost - Michal Tučný. V mládí se naučil jeho a další songy hrát na kytaru a když jsme ho dostatečně dlouho přemlouvali, zahrál nám. Zbožňovali jsme to.

Před nedávnem jsem se rozhodla, že se taky pokusím naučit brnkat na kytaru. Toužila jsem hrát s ním. Šlo mi to však velmi pomalu. Začínat s hudebním nástrojem v 35 letech není snadné. Dětská hravost a přirozená zvídavost je pryč. Pokud člověk nemá vrozený talent, musí si to zkrátka vydřít. Vytrvalost mi nechyběla, ale náš společný čas odtikal. Měla jsem pohnout. S taťkou už si nikdy nezahraju.

Mnou sepsaný smuteční proslov přednášela starší dáma, bývalá učitelka češtiny. Přednes měla uhlazený. Když však popletla tatínkovo jméno a vynechala pár řádků, zavřela jsem oči a vrátila se k modlitbě o skončení tohohle zlého snu.

Obřad trvající snad sto let se konečně nachýlil ke svému konci. Přednášející nás vyzvala, abychom se postavili. Pomohly jsme mamince vstát a společně se podpíraly. Rakev s ostatky našeho tatínka se dala do pohybu. Za chvíli zmizel v podlaze, dvířka se zavřela. Konec. Úlevu necítím. Vlastně necítím vůbec nic. Jsem prázdná schránka…

Další šedivé dny mi nepřinesly nic nového. Každé ráno probíhalo stejně. Po pár hodinách přerušovaného spánku procitám. I mysl se probouzí. Začínám si uvědomovat své tělo. Náhle mi dojde vše, co se stalo v uplynulých dnech. Je to jako kopanec do břicha. Chci zůstat ležet schoulená, ale musím vstát. Dcerka jde do školky a já do práce.

Hodně činností probíhá automaticky, jedu na autopilota. Odpovídám dokola na stejné otázky od klientů: Co se stalo tatínkovi? Vy nevíte, na co zemřel? Co si teď maminka sama počne v tak velkém domě? Jak to zvládá? A vy? Jste v pohodě?

Přes všechno trápení se však ve chvílích o samotě snažím vrátit do okamžiku, kdy mi maminka oznámila tu strašnou zprávu. Byla jsem nesmírně vděčná mému lektorovi. Netuším, jak by to dopadlo, kdybych si nezvědomila svůj vnitřní svět. Jak by dopadlo rozloučení, kdyby moje JÁ nepřevzalo vedení. Protože moje malé já mu chtělo říct, ať mě neopouští, že ho moc potřebuji, ať bojuje, vždyť to přece vždycky zvládnul! Ať začne dýchat! Ať otevře oči a řekne, že je vše v pořádku! Ať se k nám vrátí…

Ten klidný hlas uvnitř mě mu však šeptal do ucha něco jiného. Byl moudrý, milující, nad věcí. Přijal jeho svobodnou vůli. Nezastíral svůj smutek z jeho odchodu. Ale nebránil mu… Dal jeho duši volnost, po které toužila. To je skutečná Láska.

A já tak na vlastní kůži prožila, že to jde. Že i v takových těžkých chvílích může člověk uvnitř sebe najít sílu, oporu. Místo klidu, které mu dopřeje oddech a odstup od situace. Už jsem věděla, co dál potřebuji rozvíjet.  

Také mi došlo, jak to bylo s energií, kterou jsem tatínkovi poslala. Nevyužil ji ke svému vyléčení, ale k odchodu… To jsem přece nechtěla! Od té doby svou energii neposílám. Cením si ale tohoto zjištění - darování má svá pevná pravidla – pokud se rozhodneš někomu něco darovat, nemáš právo rozhodovat o tom, co s tím darem dotyčný udělá, jak nebo na co ho použije nebo jestli ho třeba pošle dál. Neobdarovávej, dokud nejsi schopen toto přijmout.

 

Urnu s jeho popelem jsem s mojí sestrou ukládala do rodinného hrobu k jeho rodičům. Nebylo to v místě jeho domova, ale nevěděly jsme, kam jinam. Nestačil nám říct, kde by případně rád spočinul. Hrobník urnu přivezl, odnesl k hrobu a než odsunul náhrobní kámen, zeptal se, jestli si ho chceme pochovat. Zmateně jsme se po sobě dívaly. Jako v náručí? Nebo ho máme dát do hrobu? Nakonec to udělal sám. Pak vrátil náhrobek zpátky na své místo, trochu ho podmazal lepidlem. Převzal od nás hotovost a lahev whisky a rozloučil se. My jsme mu na shledanou neřekly.

Cítila jsem se příšerně. Táta je skutečně pryč. Potřebovala jsem být nutně sama. Zhroutila jsem se na sedadlo svého vozu. Slzy se mi spustily proudem. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla. Maminka se nám po pohřbu svěřila, že se s ní tátova duše přišla v den úmrtí rozloučit. Sestra od něho taktéž dostala zprávu. I jeho sestřenice. Já nic. Strašně mě to mrzelo. Nyní jsem upadala do sebelítosti z toho, že na mě buď zapomněl nebo s ním prostě komunikovat neumím.

Sáhla jsem po klíčku od auta a nastartovala. S prvními otáčkami motoru se v autě hlasitě ozvalo: „Hello, it’s me.“ Zkoprněla jsem. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Nebyla jsem schopná pohybu.

Rádio mám trvale vypnuté, přesto se z něj nyní linuly tóny písně Hello od Adele. Zavřela jsem oči. Tati…?

Písní mi sdělil, že mě zdraví z druhé strany. Je mezi námi nyní snad milion mil. Snažil se mě kontaktovat už tisíckrát, aby mi řekl, že se omlouvá za všechno, co udělal, za to, že mi zlomil srdce. Čas prý všechno zahojí. Ať vzpomínám na to, jací jsme byli… Takové dojetí jsem v životě nezažila.

„Tati, děkuji!... Miluji tě.“

 

V dalších lekcích, kurzech, při pravidelných hovorech s hlubokými filozofickými úvahami s partnerem či dalšími spřízněnými dušemi, v knihách a pečlivým samostudiem jsem se postupně naučila vědomé vnitřní komunikaci sama se sebou.

Ezoterika je protkaná různými termíny jako ego, duch, makrokosmos a mikrokosmos, trojjedinost, duše, éter apod. Mohou přispět k pochopení a ujasnění vaší osobní „pravdy“. Nicméně je úplně jedno, jakými názvy si je oštítkujete, jakou cestou k „sobě“ půjdete. Příliš mnoho faktů či odborných termínů může natropit víc škody než užitku.

Prožívání a cítění jsou nejdůležitějšími faktory osobního poznání. Hlavní je pochopit, že existuje způsob, jak si pomoci sám. Že v sobě máme potenciál zvládnout naprosto každou situaci. Kdo je stále s vámi? Kdo vás zná nejlíp? Kdo jediný vás vždycky může chytit za ruku? Kdo vás za ni zcela jistě bude moci uchopit v okamžiku vaší Smrti? Jste to VY. Nehledejte pomoc ani odpovědi venku. Otočte svou pozornost dovnitř. Vydejte se na dobrodružnou cestu plnou sebe-poznání. Jedině tam najdete Pravdu.

Neznamená to však, že po té vnitřní cestě poznání musíte kráčet sami. Naopak. Sdílení, průvodcovství, koučink apod. může být velmi nápomocné, záleží samozřejmě na vaší nátuře a preferenci. Nicméně zodpovědnost za svůj seberozvoj máme na svých bedrech.

Buďte, prosím, obezřetní jaké osoby a jaké informace vpustíte do svého vnitřního světa, jaké procedury se rozhodnete podstoupit. Naslouchejte svým pocitům, své intuici...

Rovněž jsem podstupovala hluboké ponory do téma Smrti. Největší poznání mi přinesla samozřejmě osobní zkušenost.

Ale doslova aha efekt, jsem mimo jiné prožila jako účastník rodinných konstelací. Při jednom ze sezení mě lektorka požádala, zda jsem ochotná vstoupit do již rozestavěné konstelace. Souhlasila jsem. Pak řekla: „Budeš Smrt. Vstup do prostoru a postav se tamhle.“ Trochu vyděšeně jsem přikývla. Udělala jsem krok jednou pak druhou nohou.

A náhle jsem byla Smrt. Moje tělo rostlo. Za chvíli jsem se cítila všudypřítomná. Neuvěřitelný stav. Nikdy jsem nepoznala takový vnitřní klid, nikdy jsem se necítila tak jedinečná, nenahraditelná, spravedlivá, nádherná, božská...

Viděla jsem obrazy, které mi ukázaly nádheru Smrti. Nešťastné, které přivine s láskou do své náruče, nemocné, jež zbaví bolesti a utrpení. Také jsem vnímala tu nenávist, zášť, odpor, strach, odmítání, proklínání směřované ke Smrti. Z nějakého vyššího nadhledu jsem pro takové lidi měla pochopení. Prožívali iluzi, že jim Smrt někoho vzala. Možná jim ta iluze byla příjemnější než známý, leč nepřijímaný fakt, že každý z tohoto světa odchází dobrovolně. Smrt je pouze jejich průvodce. Přichází k tomu, jehož duše ji povolá.

A pro nevěřící mám jeden důkaz – co viděli všichni, kdo prožili klinickou smrt a rozhodli se vrátit zpět? Světlo na konci tunelu. Smrt je ten tunel. Ona je vede do Světla! Ne na mučidla do Pekla, ne do černého hrobu, ne prožívat utrpení. Vede je s Láskou, svobodně, do Světla...

Děkuji Smrti, že mi tento hluboký vhled umožnila. Díky němu jsem pochopila její čistotu, nevinnost, potřebnost a mnohem víc. Rovněž si uvědomuji, že takového privilegia se nedostává každému. Tím nepoukazuji na nějakou svou jedinečnost. Cítím v tom však vyšší záměr pro mé další směřování. Zkrátka mi to bylo umožněno, abych vám mohla nabídnout na Smrt jiný pohled, protože je v naší společnosti neskutečně pokřivený. Na jeho základě žijeme v utrpení a strachu. Mou touhou je tohle změnit.

Musím však přidat důležité upozornění - až s odstupem let si plně uvědomuji, na jak tenký led jsem se tenkrát nechala vytáhnout. Při konstelačních (i jiných) praktikách se snadno sklouzává k manipulaci. Nevědomě a často i vědomě, záleží na etice průvodce.

Tím je nehaním. Je to moje zkušenost. I mně svého času konstelace velice pomohly. Ale doporučuji je používat pouze k osobní orientaci v otázce, kde tápu. Ne k řešení bez vědomí zainteresovaných osob.

V případě Smrti bych byla víc než opatrná. Pokud byste si totiž přáli pocítit či pochopit Smrt, mohlo by se vám to vyplnit... Ale jinak, než bylo vaším záměrem... Přemýšlejte o tom...

 

Žijeme v duálním světě. Vše má svůj protipól. Dobro – zlo, bílá – černá, světlo – tma… Smrt je opakem Zrození. Není opakem Života. Uzavírá jeho kruh. Po smrti se změní forma naší existence. Vědomí existuje dál. Umírá jen naše tělesná schránka a její intelekt. Sarkofág tvořený buňkami se vrátí zpět do náruče naší skutečné matky – Země, ze které byl stvořen. Tak probíhá neustálá energetická výměna.

Ještě přínosnější by pro nás bylo, kdybychom svůj pohled dokázali přesunout za hranice duality. Totiž že Smrt není zlá ani dobrá. Není černá ani bílá. Ona prostě JE. Čistě neutrální. Záleží jen na nás, jaké vlastnosti, přívlastky jí dáme. Jakou si ji stvoříme, taková pro nás totiž bude...

Největším paradoxem je skutečnost, že jsem nebojovala se Smrtí, ale sama se sebou. Přesněji se svou představou o Smrti. Se svými všemožnými strachy, s pocitem ztráty a závislostí na mých blízkých. Neměla jsem nastavené hranice vlastního bytí, nevěděla jsem, kde oni začínají a končí, kde už jsem já - ztrácela se v nich, mé vztahy byly nezdravé.

 

Nebudu zastírat, přišly i těžké chvíle. Při objevování sebe sama se totiž přirozeně mohou dostavit stavy bezmoci, vzteku na sebe, nepochopení svého jednání vedoucí do nezáviděníhodných situací, pocity beznaděje, že už nemáme sílu pokračovat v této cestě, nezodpovězené otázky typu – proč si pořád způsobuji bolest, nemoci, zranění, zklamání? Co to v sobě proboha mám za nastavení, že mi bylo od dětství tak fyzicky i psychicky ubližováno?

V jedné z takových sebeobviňujících chvil, slabá, po další vyčerpávající, velmi bolestivé nemoci, jsem upadla do těžké melancholie. Naprosto všechno mi bylo jedno. Nedokázala jsem se postarat o dceru, prakticky jsem nezvládla vykonat jakoukoliv činnost. Nic na tomto světě nemělo barvu, nic mě nezajímalo. Na prsou mi seděla tíha celého světa. Jen jsem dýchala. Ale i to mě bolelo. Přála jsem si, ať to skončí.

S každou minutou jsem se propadala níž a níž... až na dno svých životních sil. Jen jsem na něm nehybně ležela jako hadrová panenka. Ani mě nenapadlo, abych přemýšlela, jak se z toho dna odrazit.

Moji blízcí, které tak moc miluji, mi byli vzdálení. Připadala jsem si odpojená od všech a od všeho. Tolik jsem se na sebe zlobila za to, že si neustále způsobuji takovou bolest, přestože už vím, jak to tu chodí – tedy, že nemoc vzniká převážně vlastním zapřičiněním, rozporem nebo nedostatečným propojením psychiky a těla (dlouhodobým stresem, potlačenými – neprožitými emocemi, neschopností změnit své myšlení apod.). Vím to a nejsem schopná to nezměnit!

Přála jsem si odejít z tohoto světa někam, kde moje myšlení nebude zatíženo prožitou minulostí, vzorci tak pevně zakotvenými v mé buněčné paměti. Někam, kde vše konečně pochopím a už nebudu muset trpět.

Moje přání bylo vyslyšeno. Upadla jsem do zvláštního stavu, který bych dnes nazvala „rozhodováním o pozemském žití“.

Čas přestal existovat. Nacházela jsem se v jiné realitě, obklopená zvláštními bytostmi amorfního tvaru, více či méně viditelnými. Vůbec jsem se jich nebála, nezkoumala jsem, co jsou zač, všechno mi bylo jedno.

Stála jsem na hliněné cestě. Barvy splynuly v odstíny sépie. Jen stojím. V dálce před sebou vidím bránu. Vím, že tudy mohu odejít. Nikdo mi nemusí dávat rady, jak mám postupovat. Má duše to ví. Mám několik průvodců, sledují mé počínání. Nejsem však pod jejich tlakem, nevedou mě, nijak se mě nedotýkají, mohu zůstat na místě, jak dlouho chci.

Rozhlížím se. Vidím hroby. Z některých se ven drásají duše, které chtějí nahoru, ale nemohou, protože je něco dole pevně drží. Další duše bloudí kolem, ztracené, jako by netušily, kde je to místo, kam mají nebo chtějí odejít. Některé běsní, snaží se vyvolat strach, jenže já vnímám, že jsou jen velmi nešťastné, čekají na smíření. Další stojí na své cestě, stejně jako já.

Postávám mezi nimi bez emocí, jen jako pozorovatel. Jak dlouho tento stav trval, nedokážu odhadnout.

Pak se brána v dálce otevřela. Objevila se v ní oslňující záře. Pochopila jsem – jestli chceš, můžeš odejít. Cesta je volná...

Nyní je tento fakt těžko pochopitelný a je mi stydno, ale nemyslela jsem na nikoho a na nic. Nevnímala jsem své tělo, přitom jsem se dívala jeho očima, mohla se pohybovat, zkrátka byla jsem v něm. Hluboce ponořená ve své duši jsem navnímávala, jaké je její přání. Odejít nebo zůstat?

Jeden z průvodců bez tváře mi (zřejmě telepaticky) sdělil, že brána se otevřela pro mě. Bude tak otevřená nějaký čas. Je třeba se rozhodnout.

Váhám.

Není to pochybnost, strach, či cokoliv podobného, co mě brzdí, spíš nějaký závazek.

Ptám se průvodců, zda mohu zanechat fyzicky zprávu svým blízkým, aby věděli, že jsem se rozhodla odejít z vlastní vůle. To mi nebylo umožněno s vysvětlením: „Jestliže se teď vrátíš do fyzického světa, nebude pro tebe snadné dostat se zpět do tohoto bodu. Tento stav je jedinečný. Nelze ho vyvolat pouhým chtěním ve fyzickém těle. Je složitou kombinací fyzikálních, chemických, energetických a jiných podpůrných procesů. Není to nemožné, jen velmi nepravděpodobné. Rozhodni se.“

Dál jsem se dívala do světla linoucího se z otevřeného portálu. Rozhodování probíhalo zvláštním, intuitivním způsobem…

 

Stojím u okna a dívám se na zářící Měsíc v úplňku. Jsem zpět ve svém těle, v ložnici s výhledem na hřbitov a kostel. Je noc. Intenzivní měsíční svit mi připomíná zář brány. Ten pohled je fascinující…

Přemýšlím o tom, co se stalo. Výsledek svého rozhodnutí tedy již znám. Nejsem ani smutná, ani veselá. Co dál? Chceš se tam vrátit? Zatím nevím…

Po dlouhé chvíli odtrhnu svůj pohled od hypnotické záře. Dopadá na mě neskutečná únava. Tělem mi začíná pulzovat bolest, jsem celá ztuhlá, zřejmě jsem tady stála několik hodin.

Zkusím pomalu otočit hlavu. Rozhlížím se po ložnici. Postel. To bude můj cíl.

Zkoprnělé nohy mě sotva donesly na dva metry vzdálené lůžko. Opatrně se na něj pokládám.

Pod hlavou ucítím měkkost polštáře, jeho jemnou vůni. Peřina mě obejme jako náruč strážného anděla. Z očí mi vytrysknou slzy. Příval dojetí, něhy, vděčnosti, pokory, lásky…

Zvedám se ze dna. Ano, jsem rozhodnutá. Zůstávám…

 

Nyní, deset let po tatínkově odchodu, jsem smířena se Smrtí.

Netvrdím, že už nemám strach o své blízké. Mám. Asi tu bude vždycky, je pro nás přirozený. Jen se mu už snažím nepodlehnout. 

Mé bolestné zkušenosti umožnily můj růst. Nebylo to snadné, ale stálo to za ten výsledek: Klid v duši, objevené místo klidu v těle, nádherné vzpomínky, občas slzy dojetí, sem-tam krátké, bolestné píchnutí u srdce, niterné sebepoznání, na kterém samozřejmě stále a dál pracuji a hlavně vděčnost… Táta mi chybí a vždycky bude. Jen teď už trochu rozumím souvislostem...

Ze svých osobních zkušeností již vím, že Smrt není koncem Života, ale jeho nedílnou součástí, jeho další dimenzí. Smrt uzavírá pouze životní kruh. Člověk není jen tělo. Naší skutečnou podstatou je Duše, která existuje před narozením i po smrti těla. Smrt není konec, ale přechod, změnou způsobu naší existence. Je návratem Duše domů…

A jaký to vše má smysl? Tímto nikdy nekončícím koloběhem se učíme, rosteme, rozvíjíme. Životním posláním každého z nás je tedy PROŽÍVÁNÍ ŽIVOTA a jeho smyslem ŽÍT SVŮJ ŽIVOT. Nestačí se něco dočíst nebo jinak dozvědět, je třeba to OSOBNĚ PROŽÍT. 

Rovněž mi přišlo důležité uvědomění, že všechny ty „špatné“ věci, které se mi v životě staly, se neděly mně, nýbrž PRO mě. Formovaly mou osobnost do dnešní podoby, směrovaly mě k tomu, abych se mohla stát vaší průvodkyní v tomto tématu.

 

Jak vám mohu pomoci?

Například jako:

• průvodkyně v těžké době spojené s odchodem vašich milovaných
• útěcha v době truchlení
• rádce pro ztracené v procesu povinností plynoucích ze zákona o pohřebnictví
• pomocná ruka v okamžicích, kdy víte, že odcházíte vy nebo někdo z vašich blízkých
• informační zdroj a záchytný bod v tématu odchodu z tohoto světa
• podpora při organizaci rozloučení svépomocí
• inspirace pro tvorbu dopisu s vyjádřením osobní, svobodné, laskavé, poslední vůle
• jiskra k rozhoření plamínku Naděje, že Smrt není koncem existence
• partner na vaší cestě ke smíření se Smrtí
•  

Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Věřím, že společně dokážeme snížit utrpení, ať už vaše nebo jiných...

 

S láskou

Iva

 

Mým nejdůležitějším poselstvím pro vás je NADĚJE.

Ráda bych vám zprostředkovala:

nový, méně trýznivý pohled i na taková témata, jakými jsou smrt, odcházení, ztráty blízkých

podporu a útěchu při prožívání ztráty 

alternativu ke klasickému pohřbu pořádanou svépomocí - obřad rozloučení v lásce, v úctě, ve smíření, pod širým nebem na místě, které měl zesnulý rád  

informace pro přípravu na odchod - jak odejít smířený, aby duše po opuštění fyzického těla netrpěla 

praktickou pomoc ve formě e-booků a audio nahrávek

do budoucna plánuji založení vlastního pietního místa v přírodě pro uložení ostatků zesnulých - navrácení do náruče Matky Země 

atd...