VINA JE ILUZE. A TRVALO MI ROKY, NEŽ JSEM TO POCHOPILA.

Dlouho jsem v sobě nosila a dál přiživovala přesvědčení, že za to, co se mi stalo, mohu. A nebo naopak – že za to může ten druhý. Jeden z nás musel být vinný. Tak to přece funguje.

Vina potřebuje oběť a pachatele. A já jsem mnohdy hrála i obě role najednou.

Někdy jsem se trestala za to, co jsem dovolila či vykonala. Jindy jsem trestala jiného za to, co udělal nebo neudělal. A výsledek byl vždy stejný – bolest zůstávala. Nikam nešla. Prohlubovala se sebelítost, melancholie. Komunikace ve vztazích vázla…

Pak přišlo uvědomění, které změnilo všechno.

Nejprve jsem zpracovávala informaci, že vinu v sobě neseme všichni jako součást své genetické výbavy. Vzhledem k náboženství, rasové a místní příslušnosti, výchově, skutkům, prožitkům a zkušenostem našich předků v řádech staletí, ji máme zakódovanou ve svých buňkách.

Už uvědomění si takové skutečnosti na fyzické rovině je úlevné. Protože když o tom vím, mohu s tím něco dělat. Postupně jsem tak přicházela i na spoustu oblastí, kde cítím vinu, aniž bych svým konáním situaci ovlivňovala. Vědomě pak lze takovou vinu začít uvolňovat.

Následovalo pochopení, že Vesmír (Bůh, jak chcete) nikoho neodsuzuje a netrestá. Vina není kosmický zákon – je to příběh, který vyprávíme sami sobě. Iluze a konstrukt naší mysli.

Došlo mi, že každý člověk jedná vždy z nejvyššího pochopení, které v daném okamžiku má. Nikdo (ve většině případů) nejedná špatně záměrně – jedná ze svého strachu, ze své bolesti, ze svého nepochopení. A to platí pro toho, kdo ublížil. I pro nás.

Karma podle mě není trest za minulost – je to energie, kterou jsme sami vytvořili. A protože jsme ji vytvořili, můžeme ji také uvolnit.

Ale uvolnění nepřichází přes odsouzení. Přichází přes porozumění. Odpuštění tak není gesto pro toho druhého (což by z určitého pohledu mohlo být i povyšováním se nad toho, komu odpouštíme, protože jsme uvědomělejší, chápavější, vyspělejší…) – je to čin, který děláme sami pro sebe. Protože každý vztek, každá nevyřešená bolest, kterou v sobě neseme, nás fyzicky vyčerpává a chemicky tráví naše tělo zevnitř. Doslova. Tělo to nese místo nás.

A přesně to jsem zažila na vlastní kůži.

Každý z nás jedná z místa, kde právě je. Ze svého strachu, ze svých ran, ze svého nepochopení světa. To neznamená, že to, co se stalo, bylo správné. To neznamená, že bolest nebyla reálná.

Znamená to jen jedno – vina nikomu nepomůže. Ani mně. Ani druhému. Vina uzavírá. Zatvrzuje. Drží nás přikované k minulosti, která se už nikdy nezmění.

Odpuštění není pro toho druhého. Je pro nás.

Není to vzdání se. Není to schválení. Je to rozhodnutí přestat platit cenu za něco, co jsme si nevybrali. Je to uvědomění, že s vinou svou nebo jiných nelze žít radostně, spokojeně, zdravě, uvolněně…

A ten okamžik, kdy přijde skutečné uvolnění – ne jako myšlenka, ale jako fyzický pocit v těle – ten se nedá popsat. Musí se prožít.

Všichni jsme nevinní.

Jsi na podobné cestě? Nebo ji teprve hledáš?